Již téměř 2 roky vedu skupinové lekce Feldenkraisovy metody a začala jsem čelit intenzivní potřebě jasně a úsporně definovat, čemu se vlastně věnuji. Když v rozhovoru zmíním, že učím jógu, je to pro veřejnost daleko lépe představitelné. O tom, jak rozmanitá a někdy trnitá cesta bylo za více než desetiletí v sobě nechat uzrát „své“ jogové chápání, zatím pomlčím. Na to bude třeba prostor později.
Určité vymezení mé činnosti se postupně formovalo a klíčilo během intenzivního studia „feldenkraise“, které je naštěstí rozvrženo do několika let. Jsem si naprosto vědoma toho, že to není a nebude mít konec – další studium a praxe nese další obzory a perspektivy.
Tak tedy „moje“ současná „suchá“ definice, kterou posílám kurzistům:
„Feldenkraisova metoda využívá motorické (pohybové) učení k upravení a uvolnění svalového napětí. Ve skupinových lekcích „Pohybem k sebeuvědomění“ nebo individuálních lekcích „Funkční integrace“ dochází k „učení pohybem“, při němž si můžeme osvojit nové pohybové vzorce a dovednosti, a zbavit se tak bolesti zad či kloubů, zlepšit ladnost a efektivnost našich pohybových dovedností a vůbec tak posílit „kvalitu žití“.
A protože poslední věta trochu zní jak reklamní slogan, tak stojí za to napsat něco k tomu magickému spojení – kvalita žití – konkrétně jak si myslím, že může souviset kvalita života s kvalitou pohybu.[1]
Častokrát zapomínáme, že život je pohyb a pohyb je život. A to v takové míře, že i když píšu tyto řádky a vy je čtete, tak se to děje díky pohybu. Pohyb nezůstává zavřený za dveřmi tělocvičny či rehabilitační ordinace, pohyb není omezen podložkou a nástroji na cvičení.
Právě teď při psaní se mi hýbou oči, rty, prsty po klávesnici, dýchám, klepu pravým palcem nohy do země a občas se zavrtím na židli, nemluvě o tom, že se mi v hlavě pohybují nějaké myšlenky, díky kterým se mi třeba i na chvíli zastaví dech a svraští čelo. I vy sedíte u nějakého zařízení a možná právě hýbete prsty po touchpadu a klikáte na nějaký jiný web nebo se drbete na hlavě a přemýšlíte, zda pokračovat ve čtení, a mhouříte oči a stahujete rty, skáčete očima z řádku na řádek….
Já i vy, kdykoli a kdekoli, i když „jenom sedíme“ nebo „jenom ležíme“, tak se nějak hýbeme. Náš život vždy zahrnuje formu pohybu. A jakýkoli pohyb můžu dělat s lehkostí, úsporností, jednoduše a pohodlně, nebo s napětím, zbytečným úsilím, či s doprovodem nepohodlí nebo bolesti (to znám velice dobře z vlastní zkušenosti, kupodivu pak spojení zlepšení kvality života se zlepšením pohybu nezní tak vyvanule a reklamně!).
Znám celkem mnoho případů sportovců, jogínů a tanečníků, kteří právě v tom ohraničeném prostoru tělocvičen, sálů, nářadí a podložek (a především ohraničeném prostoru jejich speciálních dovedností) dokážou obdivuhodné věci, ale v jejich „běžném“ pohybu a „běžném“ žití je stále něco pobolívá, táhne a také je to často dost frustruje. Abych nebyla nespravedlivá, tak znám také mnoho lidí, kteří téměř nesportují, pracují převážně u počítače a jejich stav je obdobný jako u vysportovaných profesionálů a nadšenců (ale o tom, že bolest si v jistém smyslu nevybírá, až jindy…)
V poslední době čelíme faktu, že pohyb je ten pohyb, který probíhá na sportovištích, řídí ho trenéři a v dnešní době klidně i nějaké aplikace. Na „pohyb“ si vyhrazujeme čas několikrát týdně, někdo i denně. Ten „skutečný“ a „vážený“ pohyb se vlastně smrsknul na kategorii „cvičení“. [2] Cvičení je často ze své podstaty směřováno k dosažení nějakého výsledku – ať už si odškrtnu splněnou aktivitu v diáři, naučím se „správné“ provedení pozice stromu, nebo uběhnu 100 koleček oválu. To jsou často cíle, který formují náš vyšší smysl pohybu. Ale co se děje s naším pohybem, když necvičíme? Chci tu narazit znovu na fakt, že každodenní pohyb (režijní pohyb), který tvoří náš život, často vůbec jako pohyb nevnímáme. Každodennímu pohybu věnujeme pozornost často až ve chvílích, kdy se nám ho nedostává v takové podobě, jakou bychom si přáli. Až když nás něco bolí, v souvislosti s naším nepohodlím a opotřebením. Také chci ukázat, že naše omezené vnímání nekončí pouze u okleštěné kategorie pohyb=cvičení, ale dotýká se i omezeného vnímání sebe sama (v pohybu) vůbec.
V rámci sportovního vyžití se moc neklade důraz na vnitřní kvalitu pohybu. Na žíněnkách, hřištích, i na počítačových židlích nám chybí rozměr „vtělení“. Se svým tělem sice jsme, ale tak ho nějak pozorujeme a řídíme z naší hlavy (ano, z té řídící věže, kam jsme všichni uprchli). Rozhodně si nemyslím, že sportování nebo intenzivní pohybová aktivita vylučují zapojení sféry hluboké vnitřní vnímavosti. Ale v našem běžném „odtělesněném“ životě, kde se stejně jako u cvičení soustředíme na cíle – namazat rohlík, doběhnout tramvaj, vytřít schody….Díky tomu, že se stále orientujeme ven, vykazujeme zásadní neschopnost vnímat sebe a svůj pohyb zevnitř (o svých emocích a potřebách nemluvě). Proč je důležitý návrat do těla nebo spíše navrátit pozornost do těla? K tomu bych se ráda vracela na stránkách tohoto blogu, ale velice stručně: Pokud se místo na CO (namazat rohlík), se zaměříme na JAK (Jak mažu rohlík? Mám u toho volné prsty a zápěstí, nebo mi prsty bělají, tím, jak tlačím na nůž?), ne zvenku, ale zevnitř, tak je to způsob, jak si dovolit být se sebou a být sebou. (a teď vidím mnoho znechucených obličejů, ale bohužel některé fráze, které znějí lacině, mohou sahat hluboko, ale rozumím tomu…dnes na nás titulky „buďte sami sebou“ vyskakují neustále). Pokud chcete popsat praktický dopad obnovení svého „vtěleného“ vnímání: můžete si trvale ulevit od bolesti, můžete zjistit, že jste více klidní, nebo si dokážete více uvědomovat své emoce…
Tak tedy… to, co nabízí Feldenkraisova metoda, je jistým způsobem návratem k sobě samému, kdy díky zkoumání a objevování různých souvislostí a nuancí pohybu se člověk stává specialistou – specialistou na svůj pohyb. Což znamená, že se dokáže lépe vnímat a následně i lépe pohybovat (na žíněnce i při přecházení silnice : ), ale co je podstatné – dokáže se lépe cítit a tím pádem i znát. Tato schopnost se vždy projeví na kvalitě našeho života.
[1] Nádherné představení Feldenkraisovy metody nabízí Petra Oswaldová ve své knize Feldenkrais: Dech a hlas. Do čekého jazyka bylo přeloženo celkem mnoho titulů (od Feldenkraise i od dalších autorů), ale tato publikace se vymyká svou hloubkou a přístupností.
[2] Pokud Vás více zajímá k tomuto tématu, zajímavě o tom píše Katy Bowman, třeba v knize Move Your DNA. Jinak samozřejmě pro vážné zájemce doporučuji knihu Mošého Feldenkraise Silné Já.
Pozornost v pohybu 